Sloka 2.46
yāvān artha uda-pāne
sarvataḥ samplutodake
tāvān sarveṣu vedeṣu
brāhmaṇasya vijānataḥ
yāvān — vše, co; arthaḥ — je určeno; uda-pāne — ve studni s vodou; sarvataḥ — v každém ohledu; sampluta-udake — ve velké vodní nádrži; tāvān — podobně; sarveṣu — ve všech; vedeṣu — védských písmech; brāhmaṇasya — toho, kdo zná Nejvyšší Brahman; vijānataḥ — kdo má úplné poznání.
Velká vodní nádrž může posloužit všem účelům, kterým slouží jakákoliv malá studna. Stejně tak všech dílčích cílů Véd snadno dosáhne ten, kdo zná jejich konečný cíl.
Účelem obřadů a obětí popsaných v karma-kāṇḍské části védské literatury je povzbuzovat člověka k postupnému pokroku v seberealizaci. A cíl seberealizace podle Véd je jasně uveden v patnácté kapitole Bhagavad-gīty (15.15): účelem studia Véd je poznat Pána Kṛṣṇu, původní příčinu všeho. Seberealizace tedy znamená znát Kṛṣṇu a věčný vztah, který s Ním každý z nás má. Vztah mezi živými bytostmi a Kṛṣṇou je také zmíněný v patnácté kapitole Bhagavad-gīty (15.7). Živé bytosti jsou nedílné části Kṛṣṇy; pokud si tedy individuální živá bytost znovu uvědomí Kṛṣṇu, dosáhne tak nejvyšší úrovně védského poznání. To je potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.33.7):
aho bata śva-paco ’to garīyān
yaj-jihvāgre vartate nāma tubhyam
tepus tapas te juhuvuḥ sasnur āryā
brahmānūcur nāma gṛṇanti ye te
„Ó můj Pane, člověk, který zpívá Tvé svaté jméno, je na nejvyšší úrovni seberealizace, i kdyby pocházel z nízké rodiny caṇḍālů (kteří jedí psy). Již musel podstoupit všechny druhy askeze, vykonat všechny oběti v rámci védských obřadů a poté, co se vykoupal na všech posvátných poutních místech, musel mnohokrát prostudovat Védy. Takového člověka je třeba považovat za nejlepšího z árjů.“
Člověk tedy musí být natolik inteligentní, aby pochopil cíl Véd a neulpíval na samotných obřadech, a nesmí bažit po životě na nebeských planetách, kde jsou lepší možnosti smyslového požitku. V tomto věku není pro běžné lidi možné dodržovat všechna pravidla védských obřadů ani důkladně prostudovat Vedāntu a všechny Upaniṣady. Vyžaduje to mnoho času, energie, znalostí a prostředků, a toho všeho se v tomto věku nedostává. Nejvyššího cíle védské kultury se však dá dosáhnout zpíváním svatého jména Pána, jak to zavedl Pán Caitanya, osvoboditel všech pokleslých duší. Jednou se Ho velký učenec a znalec Véd Prakāśānanda Sarasvatī zeptal, proč místo studia filozofie Vedānty zpívá svaté jméno Pána jako nějaký sentimentalista, a Pán Caitanya mu na to odpověděl, že když Jeho duchovní učitel viděl, jaký je hlupák, dal Mu pokyn, aby jen zpíval svaté jméno Pána Kṛṣṇy. Začal to tedy dělat, a zažíval extázi, jako kdyby zešílel. V tomto věku Kali jsou lidé většinou hloupí a nedostatečně vzdělaní na to, aby pochopili filozofii Vedānty. Jejího nejvyššího cíle se dá dosáhnout zpíváním svatého jména Pána bez přestupků. Vedānta je vrcholem védské moudrosti, Pán Kṛṣṇa je jejím autorem a znalcem a ta velká duše, která nachází potěšení ve zpívání svatého jména Pána, je největším vedāntistou. To je konečný cíl veškeré védské mystiky.