Sloka 2.7
kārpaṇya-doṣopahata-svabhāvaḥ
pṛcchāmi tvāṁ dharma-sammūḍha-cetāḥ
yac chreyaḥ syān niścitaṁ brūhi tan me
śiṣyas te ’haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam
kārpaṇya — lakoty; doṣa — slabostí; upahata — postižený; svabhāvaḥ — příznaky; pṛcchāmi — ptám se; tvām — Tebe; dharma — náboženství; sammūḍha — zmatený; cetāḥ — v srdci; yat — co; śreyaḥ — dobré po všech stránkách; syāt — může být; niścitam — s jistotou; brūhi — řekni; tat — to; me — mně; śiṣyaḥ — žák; te — Tvůj; aham — jsem; śādhi — pouč; mām — mě; tvām — Tobě; prapannam — odevzdaný.
Najednou jsem zmatený a není mi jasné, co je má povinnost. Oslabený lakotnou malomyslností jsem ztratil všechnu rozvahu. V této situaci Tě žádám: řekni mi s určitostí, co je pro mě nejlepší. Nyní jsem Tvým žákem a Tobě odevzdanou duší. Prosím, pouč mne.
Příroda je tak zařízená, že složité hmotné dění je pro všechny matoucí. Jsou tu zmatky na každém kroku, a proto je radno vyhledat pravého duchovního učitele, který nás může náležitě vést k naplnění smyslu života. Všechna védská písma nám doporučují, abychom se obrátili na pravého duchovního učitele a pod jeho vedením se zbavili zmatků, které nás trápí proti naší vůli. Jsou jako lesní požár, který nějak vzplane, aniž by ho někdo založil. Svět je takový, že v našem životě automaticky nastávají zmatky, aniž bychom o ně stáli. Nikdo si požár nepřeje, ale on přesto vypukne, a my jsme zmatení. Védská moudrost tedy radí: abychom pochopili vědecký způsob, jak vyřešit životní zmatky, a zbavili se jich, musíme vyhledat duchovního učitele, který patří k učednické posloupnosti. Ten, kdo má pravého duchovního učitele, by měl všemu rozumět. Neměli bychom tedy zůstávat hmotně zmatení, ale měli bychom vyhledat duchovního učitele. Takový je význam tohoto verše.
Kdo je hmotně zmatený? Ten, kdo nechápe problémy života. Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad (3.8.10) popisuje zmateného člověka takto: yo vā etad akṣaraṁ gārgy aviditvāsmāḻ lokāt praiti sa kṛpaṇaḥ. „Ten, kdo v lidském těle nevyřeší problémy života a pak opustí tento svět stejně jako kočky a psi, aniž by porozuměl učení o seberealizaci, je obyčejný lakomec.“ Lidské tělo je pro živou bytost drahocenným darem, který může použít k vyřešení životních problémů. Opakem lakomce, který s tímto darem nenaloží správným způsobem, je brāhmaṇa – ten, kdo je natolik inteligentní, že tělo použije k vyřešení všech problémů života: ya etad akṣaraṁ gārgi viditvāsmāḻ lokāt praiti sa brāhmaṇaḥ.
Kṛpaṇové neboli lakomci marní svůj čas přehnanou náklonností k rodině, společnosti, zemi atd. založenou na hmotném pojetí života. Mnozí často na základě „kožní nemoci“ lpí na rodinném životě – na manželce, dětech a dalších příbuzných. Kṛpaṇa si myslí, že dokáže ochránit svou rodinu před smrtí, nebo že rodina či společnost může před smrtí ochránit jeho. Taková rodinná pouta najdeme i u nižších zvířat, která se také starají o svá mláďata. Arjuna byl inteligentní a chápal, že jeho náklonnost k rodině a přání ochránit ji před smrtí ho zmátly. Ale i když věděl, že ho čeká povinnost bojovat, kvůli lakomecké slabosti se jí nebyl schopen zhostit. Žádá proto Pána Kṛṣṇu, nejvyššího duchovního mistra, o konečné řešení. Odevzdává se Kṛṣṇovi jako žák. Chce ukončit přátelský rozhovor. Hovory mezi mistrem a žákem jsou vážné, a Arjuna chce nyní mluvit s uznávaným duchovním učitelem velice vážně. Kṛṣṇa je tedy původním duchovním učitelem vědy podané v Bhagavad-gītě a Arjuna je prvním žákem, který má Gītu pochopit. Jak Arjuna Bhagavad-gītu chápe, je uvedeno v Gītě samotné. Nechápaví světští učenci přesto vysvětlují, že člověk se nemusí odevzdat Kṛṣṇovi jako osobě, ale „tomu nezrozenému v Kṛṣṇovi“. Mezi Kṛṣṇovým nitrem a vnějškem není žádný rozdíl. Snaha porozumět Bhagavad-gītě bez tohoto pochopení je největší bláhovostí.