Sloka 3.40
indriyāṇi mano buddhir
asyādhiṣṭhānam ucyate
etair vimohayaty eṣa
jñānam āvṛtya dehinam
indriyāṇi — smysly; manaḥ — mysl; buddhiḥ — inteligence; asya — tohoto chtíče; adhiṣṭhānam — sídlo; ucyate — nazývá se; etaiḥ — skrze ně; vimohayati — mate; eṣaḥ — tento chtíč; jñānam — poznání; āvṛtya — poté, co zahalí; dehinam — vtělené bytosti.
Tento chtíč sídlí ve smyslech, mysli a inteligenci. Skrze ně zahaluje skutečné poznání živé bytosti a mate ji.
Nepřítel se zmocnil různých strategických pozic v těle podmíněné duše, a proto na ně Pán Kṛṣṇa upozorňuje, aby ten, kdo chce nepřítele porazit, věděl, kde ho najít. Mysl je ústředím všech smyslových činností, a když tedy slyšíme o smyslových předmětech, má obvykle mnoho nápadů, jak získat smyslový požitek, a výsledkem je, že se mysl a smysly stávají sídly chtíče. Hlavním stanem těchto chtivých sklonů se potom stane oddělení inteligence, které bezprostředně sousedí s duší. Chtivá inteligence vybízí duši, aby přijala falešné ego a ztotožnila se s hmotou, tedy s myslí a se smysly. Duše si navyká na požitky, které skýtají hmotné smysly, a to mylně považuje za pravé štěstí. Toto nesprávné pochopení vlastní totožnosti duše je velice pěkně vysvětlené ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.84.13):
yasyātma-buddhiḥ kuṇape tri-dhātuke
sva-dhīḥ kalatrādiṣu bhauma ijya-dhīḥ
yat-tīrtha-buddhiḥ salile na karhicij
janeṣv abhijñeṣu sa eva go-kharaḥ
„Člověk, který se ztotožňuje s tělem tvořeným třemi prvky, který pokládá produkty těla za své příbuzné a rodnou zemi za hodnou uctívání a který se jde na poutní místo jen vykoupat, místo aby se tam setkal s lidmi, kteří mají transcendentální poznání, je na stejné úrovni jako kráva nebo osel.“