Sloka 6.20–23

Praktikováním jógy se člověk postupně odpoutá od hmotných pojetí. To je základní princip jógy. Potom dosahuje transu neboli samādhi, což znamená, že jógí prostřednictvím transcendentální mysli a inteligence vnímá Nadduši, aniž by dělal tu chybu, že by za Nejvyšší Já pokládal sám sebe. Provádění jógy se víceméně zakládá na principech Patañjaliho systému. Někteří jeho neautorizovaní komentátoři se snaží ztotožnit individuální duši s Nadduší. Monisté to považují za osvobození, ale tito lidé nechápou skutečný cíl Patañjaliho systému jógy. Patañjaliho systém uznává dosažení transcendentální radosti, kterou však monisté odmítají přijmout, protože se bojí, že by to ohrozilo teorii jednoty. Odpůrci dualismu neuznávají rozdíl mezi poznáním a osobou, která získala poznání, ale tento verš mluví o transcendentální radosti, poznané transcendentálními smysly. A slavný vykladač systému jógy Patañjali Muni to dosvědčuje prohlášením ve svých Yoga-sūtrách (4.34): puruṣārtha-śūnyānāṁ guṇānāṁ pratiprasavaḥ kaivalyaṁ svarūpa-pratiṣṭhā vā citi-śaktir iti.

Citi-śakti, vnitřní energie, je transcendentální. Puruṣārtha obnáší světské náboženství, ekonomický rozvoj, uspokojování smyslů a nakonec snahu splynout s Nejvyšším. Tuto „jednotu s Nejvyšším“ nazývají monisté kaivalyam. Podle Patañjaliho je ale kaivalyam vnitřní, transcendentální energie, jejímž působením si živá bytost uvědomí své přirozené postavení. Slovy Pána Caitanyi se tento stav nazývá ceto-darpaṇa-mārjanam – „očištění zašpiněného zrcadla mysli“. Toto očištění je skutečné osvobození, bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam. Tomu odpovídá teorie nirvāṇy, která dává také jen předběžné pochopení. Bhāgavatam (2.10.6) nazývá tento stav svarūpeṇa vyavasthitiḥ a totéž potvrzuje Bhagavad-gītā těmito verši.

Když se nad tím zamyslíme hlouběji, můžeme pochopit, že po dosažení nirvāṇy, tedy po ukončení hmotné existence, se projeví duchovní činnosti neboli oddaná služba Pánu, což se nazývá vědomí Kṛṣṇy. Toto je – slovy Bhāgavatamu: svarūpeṇa vyavasthitiḥ – skutečný život živé bytosti. Māyā, iluze, je stavem, kdy je duchovní život znečištěný hmotným onemocněním. Osvobození od této nákazy hmotnou chorobou neznamená zničení původního věčného postavení živé bytosti. To uznává i Patañjali svými slovy kaivalyaṁ svarūpa-pratiṣṭhā vā citi-śaktir iti. Citi-śakti, transcendentální radost, je skutečný život. Potvrzuje to také Vedānta-sūtra (1.1.12): ānanda-mayo ’bhyāsāt. Tato přirozená transcendentální radost je konečným cílem jógy a lze jí snadno dosáhnout oddanou službou, bhakti-yogou. Bhakti-yoga bude živě líčena dále, počínaje sedmou kapitolou Bhagavad-gīty.

V systému jógy popisovaném v této kapitole existují dva druhy samādhi, zvané samprajñāta-samādhi a asamprajñāta-samādhi. Samprajñāta-samādhi dosáhl ten, kdo se do transcendentálního postavení dostal pomocí různých filozofických výzkumů. V rámci asamprajñāta-samādhi je jógí už netečný ke světským radostem, protože překonal všechny druhy štěstí, které se dá získat skrze smysly. Jakmile dospěl do tohoto transcendentálního postavení, už z něho nikdy nepoklesne. Dokud toho člověk nedosáhl, není v józe úspěšný. Dnešní takzvané cvičení jógy, doprovázené vyhledáváním smyslových požitků, je kontraproduktivní. Jógí nemůže holdovat sexu a omamným látkám. Ani ti jógí, které lákají jógové siddhi (schopnosti), nejsou dokonalí. Pokud je přitahují tyto vedlejší produkty jógy, nemohou dojít na úroveň dokonalosti, uvedenou v těchto verších. Lidé, kteří předvádějí gymnastické cviky nebo nějaké siddhi, by tedy měli vědět, že cíl jógy se jim tak ztrácí z očí.

Nejlepším jógovým postupem v tomto věku je uvědomování si Kṛṣṇy, které je zaručeně účinné. Člověk vědomý si Kṛṣṇy je při svých činnostech tak šťastný, že žádné jiné štěstí nehledá. Na cestě haṭha-yogy, dhyāna-yogy a jñāna-yogy stojí mnoho překážek, zvláště v současném věku pokrytectví, ale v provádění karma-yogy či bhakti-yogy nikomu nic nebrání.

Dokud má živá bytost hmotné tělo, musí uspokojovat jeho požadavky, co se týče jídla, spánku, obrany a pohlavního života. Ale ten, kdo je na úrovni čisté bhakti-yogy neboli vědomí Kṛṣṇy, při uspokojování tělesných požadavků nedráždí své smysly. Využívá co nejlépe svůj „špatný nákup“, přijímá jen to nejnutnější k životu a vychutnává si transcendentální štěstí plynoucí z vědomí Kṛṣṇy. Nebere příliš vážně události, jako jsou nehody, nemoc, nouze, a dokonce ani smrt drahého příbuzného, ale vždy si velmi vážně hledí svých povinností spojených s vědomím Kṛṣṇy neboli bhakti-yogou. Žádné rušivé události ho neodvedou od jeho povinností. Jak stojí v Bhagavad-gītě (2.14): āgamāpāyino ’nityās tāṁs titikṣasva bhārata – všechny takové události snáší, protože ví, že přicházejí a odcházejí a na jeho povinnosti spojené s vědomím Kṛṣṇy nemají vliv. To je cesta k nejvyšší dokonalosti v józe.