Sloka 7.24

Méně inteligentní jsou nejen ti, kdo uctívají polobohy, jak bylo řečeno výše, ale také impersonalisté. Pán Kṛṣṇa tady ve své osobní podobě hovoří k Arjunovi, ale impersonalisté přesto se svým chabým poznáním tvrdí, že Nejvyšší Pán z konečného hlediska nemá žádnou podobu. Yāmunācārya, velký oddaný Pána z učednické posloupnosti Śrī Rāmānujācāryi, recitoval v této souvislosti pěkný verš:

„Můj milý Pane! Oddaní, jako jsou Vyāsadeva a Nārada, Tě znají a vědí, že jsi Osobnost Božství. Studiem různých védských písem může člověk poznat Tvé vlastnosti, podobu a činnosti, a tak si uvědomit, že jsi Nejvyšší Osoba. Ale ti, kdo jsou pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, tedy démoni, neoddaní, Ti nemohou porozumět. Nemají k tomu vlohy. Bez ohledu na to, jak dokonale umí rozebírat Vedāntu, Upaniṣady a jiná védská písma, nerozumí Osobnosti Božství.“ (Stotra-ratna 12)

V Brahma-saṁhitě stojí, že člověk nemůže pochopit Osobnost Božství pouhým studiem Vedānty. Poznat Osobnost Nejvyššího je možné jedině Jeho milostí. Proto je v tomto verši jasně řečeno, že méně inteligentní jsou nejen ti, kdo uctívají polobohy, ale i neoddaní, kteří se věnují studiu Vedānty a jiné védské literatury beze stopy vědomí Kṛṣṇy. Ti nemohou poznat osobní povahu Boha. Tito méně inteligentní lidé, kteří se domnívají, že Absolutní Pravda je neosobní, jsou označeni slovem abuddhayaḥ, což vyjadřuje, že neznají konečný aspekt Absolutní Pravdy. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno, že realizace Nejvyššího začíná u neosobního Brahmanu a pak pokračuje k lokalizované Nadduši, ale vrcholem poznání Absolutní Pravdy je Osobnost Božství. Moderní impersonalisté jsou ještě méně inteligentní, neboť nenásledují ani svého slavného předchůdce Śaṅkarācāryu, který výslovně prohlásil, že Śrī Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Impersonalisté neznalí Nejvyšší Pravdy si myslí, že Kṛṣṇa je jen synem Devakī a Vasudevy, popřípadě nějakým princem nebo nějakou mocnou živou bytostí. Toto pojetí je rovněž zavržené v Bhagavad-gītě, kde Kṛṣṇa říká: avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam – „Jedině hlupáci Mě považují za obyčejného člověka.“ (Bg. 9.11)

Skutečnost je taková, že nikdo nedokáže Kṛṣṇovi porozumět, aniž by se věnoval oddané službě a vyvinul v sobě vědomí Kṛṣṇy. Bhāgavatam (10.14.29) to potvrzuje takto:

„Můj Pane, pokud někoho poctíš byť jen kapkou milosti svých lotosových nohou, může porozumět velikosti Tvé osobnosti. Ale ti, kdo se snaží poznat Nejvyšší Osobnost Božství jen pomocí spekulace, Tě nepoznají, ani když budou studovat Védy po mnoho let.“ Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, nebo Jeho podobu, vlastnosti a jméno nemůže nikdo poznat samotnou mentální spekulací nebo diskutováním védské literatury. Člověk Ho pozná jednoduše oddanou službou. Porozumět Nejvyšší Osobnosti Božství může jedině ten, kdo se plně pohrouží do vědomí Kṛṣṇy, počínaje zpíváním mahā-mantry: Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare/Hare Rāma Hare Rāma, Rāma Rāma Hare Hare. Neoddaní impersonalisté si myslí, že Kṛṣṇa má tělo tvořené hmotnou přírodou a že všechny Jeho činnosti, Jeho podoba a další aspekty jsou māyā. Takovým impersonalistům se říká māyāvādī. Oni neznají konečnou pravdu.

Ve dvacátém verši se jasně říká: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante ’nya-devatāḥ – „Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům.“ Je potvrzeno, že kromě Nejvyšší Osobnosti Božství existují také polobozi, kterým patří různé planety, a svou planetu má i Pán. Ve dvacátém třetím verši stojí: devān deva-yajo yānti mad-bhaktā yānti mām api – uctívači polobohů jdou na jejich planety a oddaní Pána Kṛṣṇy jdou na Kṛṣṇovu planetu, Kṛṣṇaloku. Přestože je to jasně řečeno, pošetilí impersonalisté budou tvrdit, že Pán je beztvarý a že tyto podoby jsou umělá označení. Vyplývá snad ze studia Gīty, že polobozi se svými sídly jsou neosobní? Naopak – ani polobozi, ani Pán Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, nejsou neosobní. Všichni jsou to osoby a liší se jen tím, že Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Má svou planetu, stejně jako polobozi mají své.

Monistické tvrzení, že konečná pravda je beztvará a že podoba je něco uměle přidaného, tedy není pravdivé. Zde je jasně řečeno, že podoba není uměle přidaná. Z Bhagavad-gīty můžeme pochopit, že jak podoby polobohů, tak podoba Nejvyššího Pána existují současně a liší se tím, že Pán Kṛṣṇa je sac-cid-ānanda, Jeho podoba představuje věčné blažené poznání. Védská literatura také dokládá, že Nejvyšší Absolutní Pravda je plná poznání a blaženosti: vijñānam ānandaṁ brahma (Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad 3.9.28) a je zdrojem neomezeně mnoha příznivých vlastností: ananta-kalyāṇa-guṇātmako ’sau (Viṣṇu Purāṇa 6.5.84). A v Gītě Pán říká, že přichází na svět, i přestože je aja, nezrozený. To jsou skutečnosti, které bychom měli z Bhagavad-gīty vyrozumět. Nechápeme, jak by Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, mohl být neosobní. Z hlediska Gīty je teorie uměle přidané podoby, kterou hlásají monisté a impersonalisté, mylná. Z jejího obsahu jasně vyplývá, že Nejvyšší Absolutní Pravda, Pán Kṛṣṇa, má jak podobu, tak osobnost.