TEXT 26

Vždy najdeme třídu filozofů (velice blízkých budhistům), jež nevěří v oddělenou existenci duše mimo tělo. Je vidět, že žili i v době, kdy Pán Kṛṣṇa přednášel Bhagavad-gītu — tehdy byli známí pod jmény lokāyatikové a vaibhāṣikové. Tito filozofové tvrdí, že příznaky života se objevují v jistém zralém stádiu kombinace hmotných prvků. Moderní vědci studující hmotu a materialističtí filozofové uvažují podobně. Podle nich je tělo kombinací hmotných prvků a v jistém stavu se vzájemným působením těchto fyzických a chemických složek vyvíjejí příznaky života. Na tom se zakládá celá věda o antropologii. V současné době se k této filozofii — jakož i k nihilistickým budhistickým sektám neoddaných — hlásí také mnoho falešných náboženství, jež přicházejí do módy v Americe.

I kdyby Arjuna nevěřil v existenci duše — tak jako v ni nevěří stoupenci filozofie vaibhāṣika — přesto neměl důvod bědovat. Nikdo nenaříká nad ztrátou nějakého množství chemických látek a nepřestane kvůli ní konat svou předepsanou povinnost. Při rozvoji moderní vědy a vědeckém vedení války se v zájmu vítězství nad nepřítelem naopak plýtvá celými tunami chemických látek. Filozofie vaibhāṣika učí, že takzvaná duše, ātmā, zaniká spolu s tělem. Ať už tedy Arjuna souhlasil s védským závěrem, že existuje nepatrná duše, nebo v její existenci nevěřil, ani v jednom případě neměl důvod bědovat. Podle teorie vaibhāṣiků vzniká každým okamžikem z hmoty mnoho živých bytostí a stejně tak jich každým okamžikem mnoho zaniká — není tedy třeba se nad takovými událostmi rmoutit. Kdyby se duše již znovu nerodila, Arjuna neměl důvod se bát, že bude postižen reakcemi za zabití svého děda a učitele. Kṛṣṇa však zároveň Arjunu jízlivě oslovil mahā-bāho, “válečníku mocných paží”, protože On sám teorii vaibhāṣiků, která ignoruje védskou moudrost, neuznával. Arjuna jako kṣatriya náležel k védské kultuře, a patřilo se tedy, aby se i nadále držel jejích zásad.