TEXT 10
prayāṇa-kāle manasācalena
bhaktyā yukto yoga-balena caiva
bhruvor madhye prāṇam āveśya samyak
sa taṁ paraṁ puruṣam upaiti divyam
prayāṇa-kāle — v čase smrti; manasā — myslí; acalena — bez jejího odchýlení; bhaktyā — s naprostou oddaností; yuktaḥ — zaměstnaný; yoga-balena — silou mystické yogy; ca — také; eva — jistě; bhruvoḥ — obočí; madhye — mezi; prāṇam — vzduch života; āveśya — usazující; samyak — zcela; saḥ — on; tam — té; param — transcendentální; puruṣam — Osobnosti Božství; upaiti — dosáhne; divyam — v duchovním království.
Ten, kdo při umírání soustředí vzduch života mezi obočí a silou yogy vzpomíná s neodbíhající myslí a naprostou oddaností na Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, k Němu bezesporu dospěje.
V tomto verši je jasně řečeno, že při umírání se mysl musí s oddaností upírat na Nejvyšší Osobnost Božství. Těm, kteří jsou zběhlí v yoze, je doporučeno pozdvihnout životní sílu mezi obočí (do ājñā-cakry). Hovoří se tu o provádění ṣaṭ-cakra-yogy, týkající se meditace spojené s šesti cakrami. Čistý oddaný se této yoze nevěnuje, ale jelikož neustále jedná vědom si Kṛṣṇy, může ve chvíli smrti na Nejvyššího Pána Jeho milostí vzpomínat. To je popsáno ve čtrnáctém verši.
Významné je zde použití slova yoga-balena — bez praktikování yogy (ať je to ṣaṭ-cakra-yoga nebo bhakti-yoga) nebude nikdo moci ve chvíli smrti dospět do tohoto transcendentálního stavu bytí. Umírající nemůže znenadání začít myslet na Nejvyššího Pána, aniž by se dříve věnoval nějaké yoze, zejména bhakti-yoze. Mysl je při umírání velice rozrušena, a proto musí každý praktikovat spojení s transcendencí pomocí yogy během svého života.