Sloka 2.27
jātasya hi dhruvo mṛtyur
dhruvaṁ janma mṛtasya ca
tasmād aparihārye ’rthe
na tvaṁ śocitum arhasi
jātasya — toho, kdo se narodil; hi — zajisté; dhruvaḥ — skutečnost; mṛtyuḥ — smrt; dhruvam — je také skutečností; janma — zrození; mṛtasya — zemřelého; ca — také; tasmāt — proto; aparihārye — toho, co je nevyhnutelné; arthe — ve věci; na — ne; tvam — ty; śocitum — bědovat; arhasi — měl bys.
Ten, kdo se narodil, jistě zemře a po smrti se jistě znovu narodí. Neměl bys proto naříkat, když máš vykonat svou nevyhnutelnou povinnost.
Každý se musí narodit podle toho, co v životě dělal, a po skončení jednoho období svých činností musí zemřít a narodit se do dalšího. Tak živá bytost prochází znovu a znovu koloběhem zrození a smrti, aniž by dosáhla osvobození. Tento koloběh rození a umírání ovšem neopravňuje ke zbytečným vraždám, zabíjení zvířat a válkám. Zároveň jsou však násilí a válka nevyhnutelnými prostředky k udržení zákona a pořádku v lidské společnosti.
Bitva na Kurukṣetře byla nevyhnutelná, protože si ji přál Nejvyšší, a každý kṣatriya má povinnost bojovat za spravedlivou věc. Proč by se měl Arjuna bát smrti svých příbuzných a proč by se kvůli ní měl trápit, když plnil svou povinnost? Neslušelo se, aby porušil zákon a vystavil se tak následkům hříšného jednání, kterých se tolik bál. Tím, že by odmítl plnit svou povinnost, by stejně smrti svých příbuzných nezabránil a sám by si přivodil pád kvůli tomu, že si zvolil špatnou cestu.