Sloka 3.19
tasmād asaktaḥ satataṁ
kāryaṁ karma samācara
asakto hy ācaran karma
param āpnoti pūruṣaḥ
tasmāt — proto; asaktaḥ — bez připoutanosti; satatam — stále; kāryam — jako povinnost; karma — činy; samācara — konej; asaktaḥ — neulpívající; hi — jistě; ācaran — konající; karma — činy; param — Nejvyššího; āpnoti — dosáhne; pūruṣaḥ — člověk.
Člověk by tedy měl jednat z povinnosti a nelpět na plodech svých činů, neboť jednáním bez připoutanosti dosáhne Nejvyššího.
Tím Nejvyšším je pro oddané Osobnost Božství a pro impersonalisty osvobození. Pokud někdo jedná pro Kṛṣṇu neboli s vědomím Kṛṣṇy, pod správným vedením a bez připoutanosti k výsledku svého jednání, zaručeně dělá pokrok na cestě k nejvyššímu životnímu cíli. Arjunovi Kṛṣṇa říká, že má v bitvě na Kurukṣetře bojovat bez připoutanosti v Jeho zájmu, protože si Kṛṣṇa přeje, aby bojoval. Být dobrým nebo nenásilným člověkem je osobní ambice, ale jednat v zájmu Nejvyššího znamená jednat bez ulpívání na výsledku. To je dokonalé jednání na nejvyšší úrovni, jež doporučuje Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa.
Védské obřady, jako například předepsané oběti, se vykonávají pro očištění bezbožných činů, které sloužily k uspokojení smyslů. Kdo jedná s vědomím Kṛṣṇy je však transcendentální vůči následkům dobrých a špatných činů. Když něco dělá člověk vědomý si Kṛṣṇy, nedělá to proto, aby si užíval nějakých výsledků, ale jen aby sloužil Kṛṣṇovi. Věnuje se nejrůznějším činnostem, ale není vůbec připoutaný k jejich plodům.