TEXT 40

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.17) vysvětluje Śrī Nārada Muni Vyāsadevovi:

“Pokud se někdo zřekne všech hmotných vyhlídek a beze zbytku přijme útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, nic neztrácí a nehrozí mu poklesnutí. Naproti tomu neoddaný se může plně věnovat konání své pracovní povinnosti, a přesto nic nezíská.” Hmotné vyhlídky skýtá mnoho činností — jak těch předepsaných v písmech, tak běžných. Od transcendentalisty se očekává, že se zřekne všech hmotných činností v zájmu duchovního pokroku, vědomí Kṛṣṇy. Někdo může tvrdit, že rozvíjením vědomí Kṛṣṇy lze sice dosáhnout nejvyšší dokonalosti, pokud je dovedeno do konce, ale že když osoba nedosáhne dokonalé úrovně, ztratí po hmotné i duchovní stránce. Písma jsou nesmlouvavá: když někdo nekoná předepsané hmotné povinnosti, musí si vytrpět reakce — ten, kdo se nebude náležitě věnovat transcendentálním činnostem, tedy musí být těmto reakcím vystaven. Bhāgavatam však ujišťuje, že neúspěšný transcendentalista se nemá čeho bát. I když může být vystaven reakcím za to, že nesplnil dokonale své předepsané povinnosti, přesto nic neztratí. Vědomí Kṛṣṇy, jež je příznivé, není nikdy zapomenuto a ten, kdo jedná na této úrovni, v tom bude pokračovat, i kdyby se v příštím životě narodil v nízko postavené rodině. Naproti tomu ten, kdo se jen striktně drží předepsaných povinností, aniž by se mu dostávalo vědomí Kṛṣṇy, ještě nemusí dosáhnout příznivých výsledků.

Lidstvo je možné rozdělit na dvě části — na lidi usměrněné a neusměrněné. Ti, kdo se věnují pouze zvířecímu uspokojování smyslů bez poznání o svém příštím životě či duchovním osvobození, patří mezi neusměrněné. A ti, kdo plní povinnosti stanovené v písmech, se řadí k usměrněným. Neusměrnění lidé — civilizovaní i necivilizovaní, vzdělaní i nevzdělaní, silní i slabí — mají mnoho zvířecích sklonů. Jejich činnosti nejsou nikdy příznivé — když se jako zvířata vyžívají v jídle, spánku, obraně a sexu, setrvávají i nadále v hmotné existenci, která vždy přináší utrpení. Na druhou stranu ti, kdo se řídí a jsou usměrněni příkazy písem a tak postupně spějí k vědomí Kṛṣṇy, dosahují v životě pokroku.

Ti, kdo se vydali příznivou cestou, mohou být rozděleni do tří skupin: 1. ti, kteří se řídí pravidly a usměrněními písem a užívají si hmotného blahobytu; 2. ti, kteří se snaží najít konečné osvobození od hmotné existence; a 3. oddaní mající vědomí Kṛṣṇy. Osoby dodržující pravidla písem, jež vedou k hmotnému štěstí, lze dále rozdělit do dvou skupin: na ploduchtivé konatele a ty, kteří plody práce, jež skýtají uspokojení smyslů, nechtějí. Ti, kdo dychtí po plodech práce, mohou dosáhnout života na vyšší úrovni — dokonce i na nebeských planetách — ale nejsou osvobozeni od hmotné existence, a proto nejdou skutečně příznivou cestou. Jediné příznivé činnosti jsou ty, které vedou k osvobození. Činy, jež nejsou zaměřeny na konečnou seberealizaci či osvobození od hmotného, tělesného pojetí života, nejsou naopak vůbec příznivé. Jednání s vědomím Kṛṣṇy je jediné příznivé jednání a každého, kdo je dobrovolně připraven snášet veškeré nepohodlí v zájmu pokroku na cestě vědomí Kṛṣṇy, lze nazvat dokonalým transcendentalistou, který se podrobuje tvrdé askezi. A vzhledem k tomu, že osmistupňový systém yogy směřuje ke konečné realizaci vědomí Kṛṣṇy, je i tato metoda příznivá a ten, kdo se jí snaží co nejlépe následovat, se nemusí obávat úpadku.